Česko

Česko, oficiálně Česká republika, je vnitrozemský stát ve střední Evropě tvořený historickými zeměmi Čechami, Moravou a českou částí Slezska. Na ploše 78 871 km² žilo na konci roku 2025 přibližně 10,916 milionu obyvatel; hlavním městem je Praha. Je parlamentní republikou, členem Evropské unie od roku 2004, NATO od roku 1999 a Schengenského prostoru od roku 2007; jeho měnou zůstává česká koruna.¹²³

Název, poloha a vymezení Česka

Krátký název Česko a oficiální název Česká republika označují tentýž stát. Česká republika se používá zejména v právních a slavnostních souvislostech, Česko je běžný geografický název vhodný pro každodenní i odborné užití. Anglické Czechia je standardizovaný krátký název; Czech Republic zůstává jeho úplnou podobou. Jméno Čechy označuje pouze západní historickou zemi, nikoli celý stát, který zahrnuje také Moravu a české Slezsko.¹³

Česko leží ve střední Evropě a nemá přístup k moři. Na západě a severozápadě sousedí s Německem, na severu s Polskem, na východě se Slovenskem a na jihu s Rakouskem. Hranice se z velké části opírají o horské hřebeny, ale v nížinách a podél řek vedou otevřenou krajinou. Jeho poloha na rozhraní severojižních a západovýchodních dopravních tras přispěla k historickému významu českých zemí i k jejich opakovanému zapojení do širších středoevropských politických celků.³⁴¹⁴

Rozlohou 78 871 km² patří Česko mezi menší evropské státy. Jeho současné státní území přibližně odpovídá zemím Koruny české bez Kladska a části historického Slezska, které dnes leží v Polsku. Historické hranice Čech, Moravy a Slezska nejsou totožné s dnešním krajským členěním; současné kraje proto nelze pokládat za náhradu těchto zemí.³¹⁰

V mezinárodním členění OSN M49 je Česko řazeno do východní Evropy, zatímco v českém geografickém a politickém úzu se běžně považuje za zemi střední Evropy. Nejde o rozpor v poloze, ale o rozdílné účely regionálního členění: statistické kategorie OSN nejsou univerzální kulturní mapou kontinentu. Česko je evropským státem i členem Evropské unie, přičemž Evropa a Evropská unie nejsou totožné pojmy.³¹⁵

Státní symboly a státní svátky

Státní symboly jsou vymezeny zákonem a patří k nim velký a malý státní znak, státní barvy, státní vlajka, vlajka prezidenta republiky, státní pečeť a státní hymna. Velký státní znak spojuje znaky historických zemí: českého lva, moravskou orlici a slezskou orlici. Vlajku tvoří bílý a červený vodorovný pruh a modrý klín u žerdi. Hymnou je první sloka písně Kde domov můj, jejíž hudbu složil František Škroup a slova napsal Josef Kajetán Tyl.²²

Hlavní státní svátky připomínají různé vrstvy české státnosti a moderních dějin. Den české státnosti 28. září je spojen se svatým Václavem; 28. říjen připomíná vznik Československa v roce 1918. Den boje za svobodu a demokracii 17. listopadu připomíná studentské protesty v letech 1939 a 1989. Státní svátky 5. a 6. července připomínají Cyrila a Metoděje a Jana Husa; jejich význam se vztahuje ke křesťanským počátkům i reformním tradicím českých zemí.¹

Povrch, geologie a vodstvo

Většinu území obklopují pohraniční pohoří a jejich vnitřní stranu vyplňuje soustava kotlin, pahorkatin a vrchovin. České kotlině dominuje Česká tabule a pahorkatiny, které směrem k hranicím přecházejí v horské rámce. Moravu protíná od severu k jihu úval mezi Českým masivem a Karpaty; na východě se zvedají Bílé Karpaty a Moravskoslezské Beskydy. Slezská část státu zahrnuje především podhůří Jeseníků a Beskyd a ostravskou pánev.⁴

Z geologického hlediska se území dělí na Český masiv a karpatskou soustavu. Český masiv je stará, během prvohorní variské orogeneze zformovaná část evropské pevniny; jeho stavbu tvoří krystalické horniny, metamorfované komplexy a mladší sedimentární pokryvy. Západní Karpaty na východě jsou mladší příkrovové pohoří, jehož vznik souvisí s alpinským vrásněním. Rozdílný geologický vývoj se odráží v nerostných surovinách, reliéfu i typu půd.⁴

Nejvyšším bodem je Sněžka v Krkonoších, vysoká 1 603 m. Krkonoše a Hrubý Jeseník představují nejvýraznější vysokohorské oblasti, zatímco Šumava, Krušné hory, Jizerské hory, Orlické hory a Beskydy tvoří další části pohraničního horského pásu. Níže položené oblasti leží v Polabí a na jižní Moravě; nejnižší místa se nacházejí v údolí Labe při odtoku ze země u Hřenska. Reliéf je výsledkem geologického vývoje, říční eroze, zvětrávání i pleistocenního zalednění některých horských oblastí.³⁴

Česko leží na hlavním evropském rozvodí. Voda odtéká třemi směry: Labe se svými přítoky včetně Vltavy do Severního moře, Morava a Dyje do Dunaje a Černého moře a Odra s přítoky do Baltského moře. Tato poloha znamená, že žádná z hlavních řek do země nepřitéká jako velký přeshraniční tok, zatímco povodí na českém území zásobují vodou sousední státy. Vltava je nejdelší řekou ležící celým tokem v Česku; Labe je naopak důležitou mezinárodní vodní osou.³

Říční síť odráží rozdílnou stavbu krajiny. Vltava sbírá vodu z jižních a středních Čech a v Praze se vlévá do Labe; její přítoky Otava, Lužnice, Sázava a Berounka odvodňují velkou část české kotliny. Morava protéká od severu k jihu a s Dyjí tvoří část hranice s Rakouskem a Slovenskem. Odra pramení v Oderských vrších a odvádí vodu z východní části Slezska do Polska. Většina toků je menší a jejich průtok se mění mezi obdobím tání sněhu, deštivými měsíci a letním suchem.³⁵

Povodně na Vltavě a Labi v roce 2002, na Moravě a Odře v roce 1997 a na dalších tocích ukázaly, že extrémní srážky mohou zasáhnout rozsáhlá území i velká města. Protipovodňová ochrana kombinuje přehradní nádrže, hráze, retenční prostory a varovné systémy; po zkušenostech s povodněmi se posílilo plánování krizových opatření. Současně roste důraz na přírodě blízká řešení, která zpomalují odtok v horních částech povodí a obnovují nivy a mokřady. Opatření musí vyvažovat ochranu obyvatel, provoz vodních děl i ekologické funkce řek.⁵

Rozdíly v horninovém podloží a reliéfu se promítají také do využití nerostných zdrojů. V minulosti se těžilo černé uhlí na Ostravsku a Kladensku, hnědé uhlí v severozápadních Čechách, železná ruda v několika regionech a uran například na Příbramsku. Těžba podporovala industrializaci, současně však změnila krajinu a přinesla ekologické i zdravotní zátěže. Po útlumu hlubinných dolů pokračuje rekultivace části lomů a hledání nového využití průmyslových areálů; některé bývalé doly se proměnily v technické památky nebo kulturní prostory.⁴⁶

Přirozených jezer je málo a většina z nich vznikla ledovcovou činností na Šumavě nebo v Krkonoších. Významnou součástí krajiny jsou rybníky, zejména v jižních Čechách, kde se jejich soustavy budovaly od středověku pro chov ryb a zadržování vody. Vodní nádrže slouží zásobování, protipovodňové ochraně, energetice i rekreaci. Regulace toků, narovnávání koryt a odvodňování půdy však v minulosti snížily schopnost krajiny zadržovat vodu; obnova mokřadů a přirozenějších říčních úseků je proto součástí současné vodohospodářské politiky.⁴⁵

Podnebí a krajina

Podnebí je mírné a přechodné mezi oceánským a kontinentálním typem. Západní proudění přináší vlhký vzduch od Atlantiku, ale směrem na východ se častěji projevují větší teplotní rozdíly a kontinentální vlivy. Výšková členitost vytváří chladnější horské oblasti a teplejší nížiny jižní Moravy. Srážkové úhrny se mění podle nadmořské výšky a orientace svahů; údaje se navíc liší podle použitého klimatického normálu a referenčního období.⁵

Dlouhodobá měření Českého hydrometeorologického ústavu umožňují porovnávat teplotu a srážky v jednotlivých krajích i s klimatickým normálem 1991–2020. Změna klimatu se v Česku projevuje růstem průměrných teplot, častějšími vlnami horka a posuny sezónního rozložení srážek. Významným rizikem jsou epizody sucha, rychlý odtok po přívalových deštích a povodně na velkých tocích; dopady se liší podle povodí, půdních vlastností a míry urbanizace.⁵

Přírodní vegetace se zachovala zejména v horských lesích, mokřadech, říčních nivách, skalních městech a krasových oblastech. Velká část nížinné krajiny byla přeměněna zemědělstvím, dopravou a sídly. Rozmanitost prostředí odráží rozdíly mezi rašeliništi Šumavy, horskými loukami Krkonoš, pískovcovými oblastmi severních Čech, lužními lesy na soutoku Moravy a Dyje a teplomilnými stepními lokalitami jižní Moravy.⁴⁶

Západní Čechy jsou známé lázeňským trojúhelníkem Karlových Varů, Mariánských Lázní a Františkových Lázní, jejichž prameny a lázeňská architektura formovaly místní hospodářství. Severozápad zahrnuje hnědouhelné pánve a oblasti ovlivněné povrchovou těžbou, zatímco Krušné hory a jejich podhůří procházejí obnovou krajiny. Jižní Čechy spojují rybniční soustavy, lesy a zemědělské oblasti; jejich historická sídla se rozvíjela kolem řek a rybníků.⁴⁷

Střední Čechy a Polabí mají mírnější reliéf, úrodné půdy a dobrou dostupnost Prahy, což podporuje zemědělství i rychlé rozšiřování příměstské zástavby. Na jižní Moravě se mísí nížiny, krasová krajina Moravského krasu, údolí Dyje a Pavlovské vrchy s vinicemi. Východní Moravu utvářejí Karpaty, Beskydy a Bílé Karpaty, jejichž louky a lesní mozaika uchovávají cenné druhy i tradiční způsoby hospodaření. Přírodní oblasti se tak překrývají s kulturními regiony, ale jejich hranice nejsou totožné.⁴⁶

Moravská brána mezi Jeseníky a Beskydami představuje nízký průchod mezi povodím Odry a Dunaje a po staletí usnadňovala pohyb lidí i zboží mezi severem a jihem. V české kotlině se naopak sbíhají staré obchodní a dopravní trasy směrem k Praze. V horských pohraničních oblastech jsou menší sídla rozptýlenější a jejich dostupnost závisí na údolních komunikacích; v nížinách se sídla často řadí podél řek a historických cest. Tvar krajiny tak ovlivňuje nejen přírodní prostředí, ale i dlouhodobé rozmístění měst a infrastruktury.⁴

Ochrana přírody a národní parky

Česko má čtyři národní parky: Krkonošský národní park, Národní park Šumava, Národní park Podyjí a Národní park České Švýcarsko. Doplňuje je 25 chráněných krajinných oblastí a síť menších zvláště chráněných území. Parky představují různé typy přírody: horské ekosystémy a alpínské pásmo, rozsáhlé lesní a rašelinné komplexy, zachovalé údolí Dyje a pískovcovou krajinu s pískovcovými věžemi a soutěskami.⁶

Ochrana území řeší nejen zachování vzácných druhů, ale i konflikt různých způsobů využití krajiny. Patří sem turistická návštěvnost, lesní hospodaření, zemědělství, sídla, doprava a adaptace na klimatickou změnu. V národních parcích se proto uplatňují zóny s rozdílnými cíli ochrany; v některých jádrových územích se přírodní procesy ponechávají samovolnému vývoji, jinde je nutná aktivní péče o louky, mokřady nebo kulturní krajinu.⁶

Dějiny českých zemí a vznik státu

Území Česka osídlovali lidé už v pravěku. V mladší době kamenné se zde rozšířilo zemědělství a v době bronzové a železné se zde střídaly různé archeologické kultury. Jméno Bohemia připomíná keltské Bóje, kteří v části území žili ve starověku; později zde působily germánské skupiny, mimo jiné Markomani. Slovanské osídlení se prosazovalo v průběhu stěhování národů a raného středověku. Tyto kulturní a jazykové vrstvy nelze chápat jako přímé předky dnešních národů v jednoduchém nepřerušeném sledu.¹⁶¹⁷

V 9. století se na Moravě rozvinula Velkomoravská říše, jeden z raných slovanských státních útvarů střední Evropy. Působení Konstantina a Metoděje a vznik slovanské liturgie ovlivnily křesťanskou kulturu regionu. Po ústupu Velké Moravy se politickým centrem českých zemí stalo přemyslovské knížectví v Čechách. Přemyslovci postupně upevnili svou moc a český panovník získal roku 1198 dědičný královský titul; české země se tak staly významnou součástí Svaté říše římské.¹⁶

Za vlády Karla IV. ve 14. století se Praha stala císařským sídelním městem a významným kulturním a politickým centrem. Založení Karlovy univerzity roku 1348, výstavba Nového Města, Karlova mostu a katedrály sv. Víta patří k nejvýraznějším projevům tohoto období. Počátkem 15. století se náboženské a politické napětí spojilo s reformním hnutím Jana Husa. Jeho upálení na kostnickém koncilu roku 1415 přispělo k husitským válkám, které změnily českou církevní i politickou společnost.¹⁶

Od roku 1526 vládli českým zemím Habsburkové. Stavovské povstání a porážka na Bílé hoře roku 1620 znamenaly upevnění habsburské moci, rekatolizaci a rozsáhlé konfiskace majetku. České země zůstaly součástí habsburské monarchie až do jejího zániku v roce 1918. V 18. a 19. století státní reformy, průmyslová revoluce a národní obrození proměnily hospodářství i podobu české národní identity. České země patřily k průmyslově nejrozvinutějším částem monarchie a Praha, Brno, Plzeň či Ostrava se rozrůstaly jako průmyslová města.¹⁶

Po první světové válce vzniklo 28. října 1918 samostatné Československo, jehož prezidentem se stal Tomáš Garrigue Masaryk. Nový stát spojil české země, Slovensko a Podkarpatskou Rus a měl významnou německou, maďarskou a další menšinovou populaci. Mnichovská dohoda v září 1938 vedla k odstoupení pohraničí nacistickému Německu; v březnu 1939 byla zbylá česká území okupována a vznikl Protektorát Čechy a Morava. Okupace přinesla politické pronásledování, nucené práce, odboj, deportace a genocidu židovského obyvatelstva.¹⁶¹⁸

Po osvobození v roce 1945 bylo obnoveno Československo, avšak jeho poválečné hranice se změnily odsunem většiny německého obyvatelstva a ztrátou Podkarpatské Rusi, která připadla Sovětskému svazu. Komunistický převrat v únoru 1948 zahájil období autoritářské vlády, politických procesů, kolektivizace a státem řízeného hospodářství. Pokus o reformu socialismu v roce 1968, známý jako Pražské jaro, ukončila v srpnu invaze vojsk Varšavské smlouvy vedená Sovětským svazem. Následovala normalizace a omezení občanských svobod.¹⁸

Po vzniku Československa bylo nutné spojit území s rozdílnou hospodářskou úrovní, správou a jazykovým složením. První republika přijala demokratickou ústavu a parlamentní systém, ale řešila napětí mezi centralizovaným státem, slovenskou autonomií a početnými národnostními menšinami. Velká hospodářská krize ve třicátých letech tvrdě zasáhla průmyslové oblasti, zejména Sudety s vysokým podílem německy mluvícího obyvatelstva. Politická krize vyvrcholila Mnichovskou dohodou, která byla uzavřena bez účasti československé vlády.¹⁶¹⁸

Za okupace se český domácí i zahraniční odboj snažil obnovit samostatný stát. Atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v roce 1942 vyvolal rozsáhlé represe včetně vyhlazení Lidic a Ležáků. Válka zanechala hluboké demografické a majetkové změny; poválečný odsun německého obyvatelstva proběhl v atmosféře odvety a násilí. Historické hodnocení tohoto období zahrnuje nacistickou okupaci a kolaboraci, poválečnou spravedlnost, kolektivní odpovědnost i osud menšin.¹⁸

Komunistický režim znárodnil velkou část průmyslu a kolektivizoval zemědělství. V padesátých letech probíhaly politické procesy, odpůrci režimu byli vězněni a církevní představitelé perzekvováni; tisíce lidí odešly do exilu. Reformní proces roku 1968 chtěl vytvořit „socialismus s lidskou tváří“, ale invaze 21. srpna jej zastavila. Normalizace obnovila politickou kontrolu, přesto vznikaly nezávislé kulturní a občanské iniciativy. Charta 77 upozorňovala na porušování lidských práv a stala se důležitou součástí disentu.¹⁸

Proměny hranic a obyvatelstva byly zvlášť výrazné ve 20. století. Pohraničí s německy mluvícím obyvatelstvem se po Mnichovské dohodě dostalo pod německou správu a po válce následoval odsun většiny jeho původních obyvatel. Československo zároveň dosídlovalo pohraniční města a obce, avšak nerovnoměrně; některá místa ztratila část hospodářského i kulturního zázemí. Historické vysídlení pomáhá vysvětlit dnešní odlišnost příhraničních regionů, jejich současné problémy však souvisejí také s pozdějším průmyslovým vývojem a dopravní dostupností.¹⁶¹⁸

Přechod po roce 1989 přinesl obnovu politické plurality, restituce části majetku, privatizaci a otevření ekonomiky zahraničnímu obchodu. Vznik samostatné České republiky v roce 1993 byl doprovázen rozdělením federálních institucí a společné měny. Následující desetiletí přinesla vstup do NATO a EU a přizpůsobení právního řádu evropským pravidlům. Debaty o tempu privatizace, dopadech transformace na průmyslové regiony a vztahu k minulému režimu zůstávají součástí veřejné paměti.¹³¹⁸

Sametová revoluce v listopadu 1989 ukončila komunistický režim bez rozsáhlého násilí a otevřela cestu k demokratickým volbám a tržní transformaci. Československo se 1. ledna 1993 pokojně rozdělilo na Českou republiku a Slovenskou republiku. Rozdělení bylo politickým rozhodnutím federálních a republikových představitelů; nebylo potvrzeno celostátním referendem. Samostatné Česko následně vstoupilo 12. března 1999 do NATO a 1. května 2004 do Evropské unie.¹³¹⁸

České země a jejich historická různorodost

Historické země Čechy, Morava a české Slezsko mají odlišné regionální dějiny a symbolickou důležitost. Morava byla v raném středověku centrem Velké Moravy, později se stala markrabstvím v rámci Koruny české. České Slezsko je menší částí historického Slezska, jehož většina připadla Prusku a dnes leží v Polsku. V současné správě tyto země nevystupují jako samosprávné jednotky, ale jejich jména se udržují v kulturní identitě, heraldice a historickém povědomí.¹⁶¹⁷

Národní dějiny nebyly jednotným příběhem jediného obyvatelstva. V českých zemích žili Češi, Němci, Židé, Poláci, Romové a další skupiny, jejichž jazykové a náboženské prostředí se lišilo podle regionu a období. Průmyslové pohraničí, česko-německá města, židovské obce i česko-polské Těšínsko jsou příklady prostoru, kde se politické hranice a kulturní vazby měnily. Vysídlení po druhé světové válce i poválečné migrace zásadně změnily tuto předválečnou pestrost.⁸¹⁶¹⁸

Státní zřízení, právo a zahraniční vztahy

Česko je parlamentní republika. Ústava rozděluje státní moc mezi zákonodárnou, výkonnou a soudní složku. Parlament tvoří Poslanecká sněmovna a Senát; vláda je vrcholným orgánem výkonné moci a odpovídá Poslanecké sněmovně. Prezident je hlavou státu a od roku 2013 je volen přímo. Jeho pravomoci zahrnují například jmenování předsedy vlády a soudců Ústavního soudu se souhlasem Senátu, reprezentaci státu a vrchní velení ozbrojených sil v ústavním rámci.¹¹⁹

Soudní soustava zahrnuje soudy obecné, správní soudnictví a Ústavní soud, který dohlíží na soulad právních předpisů s ústavním pořádkem. Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud mají odlišné pravomoci a sídlí v Brně, stejně jako Ústavní soud. Obecní a krajské samosprávy vykonávají vlastní působnost a zároveň část přenesené státní správy. Kvalitu demokratického systému ovlivňuje nejen ústavní návrh, ale také nezávislost institucí, transparentnost veřejné správy a schopnost veřejnosti kontrolovat výkon moci.¹⁹

Poslanecká sněmovna má 200 členů volených na čtyři roky poměrným systémem; Senát tvoří 81 senátorů volených v jednomandátových obvodech na šest let, přičemž každé dva roky se obměňuje třetina jeho složení. Senát nelze rozpustit a v legislativním procesu má odlišné postavení než dolní komora. Prezident je volen na pět let a stejná osoba může úřad zastávat nejvýše dvě po sobě jdoucí období. Politické strany soutěží v celostátních, krajských a evropských volbách; koaliční vlády jsou běžným důsledkem poměrného zastoupení.¹⁹

Právní řád vychází z kontinentální tradice kodifikovaného práva. Základním pramenem je ústavní pořádek, který zahrnuje Ústavu, Listinu základních práv a svobod a další ústavní zákony. Členství v EU znamená, že v oblastech svěřených Unii se uplatňuje evropské právo a jeho závazný výklad Soudním dvorem EU. České soudy tak pracují s vnitrostátními předpisy i mezinárodními závazky; vztah evropského a národního práva je součástí veřejné i politické debaty.¹⁹

Stát je členem Evropské unie, NATO, OSN, OECD, Rady Evropy a dalších mezinárodních organizací. Vstup do NATO v roce 1999 a do EU v roce 2004 pevně zakotvil zemi v euroatlantických strukturách. Od prosince 2007 je součástí Schengenského prostoru, který odstranil běžné kontroly na vnitřních pozemních hranicích. Členství v EU přináší přístup na jednotný trh a účast na společných institucích, současně však znamená povinnost uplatňovat společné evropské právo.²³

České ozbrojené síly tvoří profesionální armáda, aktivní záloha a další složky bezpečnostního systému. Obranná politika se opírá o kolektivní závazky NATO i národní plánování obrany, civilní ochranu a odolnost kritické infrastruktury. Příslušníci armády se účastnili zahraničních misí a společných aliančních operací. Bezpečnostní prostředí po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022 zvýraznilo otázky obranných výdajů, modernizace vybavení, kybernetické bezpečnosti a připravenosti společnosti na krizové situace.¹⁹

Měnou je česká koruna. Česko se při vstupu do EU zavázalo přijmout euro po splnění podmínek, ale dosud nestanovilo termín jeho zavedení a nadále používá vlastní měnu. Debata o euru souvisí s výhodami společné měny pro obchod a cestování, s měnovou politikou, cenovou stabilitou a veřejnou podporou. Členství v Evropské unii samo o sobě neznamená používání eura; několik členských států, včetně Česka, má dosud národní měnu.³²⁰

Územní samosprávu tvoří 14 krajů včetně hlavního města Prahy a 6 258 obcí podle stavu za rok 2025. Většinu obcí řídí zastupitelstva a starostové; statutární města mohou zřizovat městské obvody či části. Praha má zároveň postavení obce i kraje a své vlastní správní členění. Vysoký počet malých obcí znamená silnou místní samosprávu a blízkost veřejné správy obyvatelům, zároveň však klade nároky na sdílení odborných a administrativních kapacit.¹⁰

Politické dějiny po roce 1989 ovlivnila obnova soutěže politických stran, střídání koaličních vlád i spory o podobu hospodářské transformace a vztah k minulému režimu. Česko je zastupitelskou demokracií, v níž se vlády opírají o většinu v Poslanecké sněmovně; dvoukomorový parlament rozděluje zákonodárnou práci mezi sněmovnu a Senát. Přímá volba prezidenta od roku 2013 změnila způsob výběru hlavy státu, nikoli však základní parlamentní charakter systému. Volební účast a důvěra v instituce se liší podle typu voleb i sociálního a regionálního prostředí.¹⁹

Obyvatelstvo, jazyky a sídla

Na konci roku 2025 žilo v Česku 10 915 839 obyvatel. Počet se během roku zvýšil zhruba o 6,3 tisíce, především vlivem migrace, zatímco přirozený přírůstek byl záporný. Údaj se vztahuje k evidovanému obyvatelstvu podle statistické metodiky a není totožný s výsledkem sčítání z roku 2021. Rozmístění obyvatel je nerovnoměrné: nejvíce lidí žije v Praze, Středočeském kraji, na jižní Moravě a v průmyslovém ostravském regionu.²

Česko je urbanizovanou zemí, ale jeho sídelní strukturu tvoří mimořádně vysoký počet obcí. Praha je politickým, ekonomickým a kulturním centrem a zároveň největším městem. Dalšími velkými sídly jsou Brno, Ostrava, Plzeň, Liberec, Olomouc a České Budějovice. Městské oblasti jsou propojeny železnicí a dálnicemi, zatímco část menších venkovských sídel čelí stárnutí obyvatel, dojížďce a omezené nabídce služeb. Předměstský růst kolem Prahy a Brna vytváří tlak na bydlení, dopravu a kapacitu škol.²¹⁰

Praha se rozvíjela kolem Pražského hradu a historických městských center na obou březích Vltavy; dnes je také samostatným krajem. Brno je druhým největším městem a významným univerzitním, správním a technologickým centrem. Ostrava vyrostla díky těžbě černého uhlí a hutnictví, jejichž útlum změnil zaměstnanost i krajinu ostravské pánve. Plzeň navázala na strojírenství a pivovarnictví, Liberec na textilní průmysl a Zlín na průmyslovou architekturu firmy Baťa. Městská síť tak odráží souběh průmyslových i správních tradic.¹⁰

Úředním jazykem je čeština, západoslovanský jazyk blízký slovenštině a vzdáleněji polštině. Slovenština má v běžném veřejném styku zvláštní postavení díky dlouhému společnému soužití a vzájemné srozumitelnosti. Zákon uznává práva národnostních menšin; v některých obcích mohou být za stanovených podmínek používány menšinové jazyky, zejména polština na Těšínsku. V zemi žijí také početné komunity občanů s ukrajinským, slovenským, vietnamským a dalším původem.⁸¹⁹

Sčítání 2021 zaznamenalo 10 524 167 obyvatel. Dobrovolnou otázku na národnost zodpověděla jen část obyvatel; výsledky uvádějí také dvě národnosti současně, například českou a moravskou. Proto se součty jednotlivých identit mohou překrývat a nelze je zaměňovat za státní občanství. Stejně opatrně je třeba interpretovat údaje o náboženství: otázka byla dobrovolná a vysoký podíl obyvatel ji nevyplnil. U respondentů, kteří odpověděli, se vedle římskokatolické církve objevovala řada dalších křesťanských, nekřesťanských i nenáboženských identit.⁸⁹

Národnostní menšiny zahrnují zejména Slováky, Poláky, Němce, Romy, Ukrajince a Vietnamce; jejich počet závisí na tom, zda se měří občanství, místo narození, mateřský jazyk nebo osobní identita. Polská menšina má historicky silné postavení na Těšínsku, kde se zachovala síť škol a kulturních organizací. Romové jsou dlouhodobou součástí společnosti, ale čelí sociálnímu vyloučení a diskriminaci. Migrace po roce 2022 zvýšila počet obyvatel s ukrajinským občanstvím a přinesla nové potřeby v oblasti školství, bydlení a integrace.⁸⁹

Česká společnost se vyznačuje vysokým podílem lidí, kteří se v dobrovolné otázce sčítání nehlásí k náboženské příslušnosti nebo ji neuvádějí. Tento údaj nelze ztotožnit s osobní vírou: sčítání měří odpovědi na otázku za konkrétních podmínek a část obyvatel ji ponechává prázdnou. Vedle katolické tradice působí protestantské církve, pravoslavní, židovské obce i další náboženské skupiny. Sekularizace má dlouhé historické kořeny, ale místní náboženské instituce nadále spravují školy, sociální služby a kulturní památky.⁸⁹

Česká populace je soustředěna hlavně v městských aglomeracích, přesto se administrativně rozpadá do tisíců obcí. Mnoho lidí bydlí v jedné obci a pracuje či studuje v jiné, takže denní pohyb obyvatel překračuje správní hranice. Pražská a brněnská metropolitní oblast rostou do zázemí, kde nové obytné čtvrti často vznikají rychleji než železniční spoje a občanská vybavenost. Jiné venkovské regiony naopak ztrácejí mladé obyvatele a musí slučovat veřejné služby nebo hledat společné způsoby jejich zajištění.²¹⁰

Věková struktura se podobně jako ve většině Evropy mění směrem ke stárnutí. Nízká porodnost a prodlužování délky života zvyšují podíl seniorů a význam migrace pro vývoj počtu obyvatel. Mezi regiony existují rozdíly v průměrném věku, vzdělání, příjmech i dostupnosti zdravotních a sociálních služeb. Vnitřní migrace směřuje často do Prahy a jejího zázemí, Brna a dalších pracovních center; zahraniční migraci v posledních letech výrazně ovlivnil příchod lidí z Ukrajiny.²⁸

Sídla se vyvíjela podle historických obchodních cest, těžby surovin, průmyslu a správních funkcí. Praha je hlavním městem a sídlem ústředních institucí, zatímco Brno je centrem Moravy a sídlem řady celostátních soudních institucí. Ostravsko se rozvíjelo jako hornicko-průmyslový region, který dnes prochází přeměnou po útlumu těžby uhlí. Plzeň navázala na strojírenství a pivovarnictví, Liberec na textilní průmysl a České Budějovice na správní, vzdělávací a potravinářské funkce. Krajská města propojují své okolí se sítí veřejných služeb.¹⁰

Praha a její zázemí přitahují pracovníky i studenty z ostatních částí země a ze zahraničí. Růst počtu obyvatel v okolních obcích často předbíhá výstavbu škol, železničních spojení a vodohospodářské infrastruktury. Problém dostupného bydlení se soustřeďuje především do velkých měst, kde ceny bytů rostly rychleji než příjmy části domácností. Menší a periferní obce zase hledají způsoby, jak udržet obchody, školy, zdravotní služby a dopravní spojení při ubývajícím počtu obyvatel v produktivním věku.²¹⁰

Věková struktura podobně jako ve většině Evropy stárne. Nízká porodnost a prodlužování délky života zvyšují podíl seniorů a význam migrace pro vývoj počtu obyvatel. Mezi regiony existují rozdíly v průměrném věku, vzdělání, příjmech i dostupnosti zdravotních a sociálních služeb. Vnitřní migrace směřuje často do Prahy a jejího zázemí, Brna a dalších pracovních center; zahraniční migraci v posledních letech výrazně ovlivnil příchod lidí z Ukrajiny.²⁸

Zdravotnictví stojí na povinném veřejném zdravotním pojištění, které financují zaměstnanci, zaměstnavatelé, osoby samostatně výdělečně činné a stát za vybrané skupiny obyvatel. Péči poskytují veřejná i soukromá zařízení, od praktických lékařů a ambulantních specialistů po nemocnice a fakultní kliniky. Dostupnost se liší podle odbornosti a regionu; menší obce a některé pohraniční oblasti obtížněji zajišťují lékaře, zatímco specializovaná péče se soustřeďuje do větších měst.²⁵

Hospodářství a infrastruktura

Česko je vyspělá průmyslová a exportně orientovaná ekonomika úzce propojená s evropským jednotným trhem. Významnou roli má automobilový průmysl a navazující výroba strojů, elektroniky, kovových výrobků, chemických látek a dopravních zařízení. Průmyslová tradice se rozvíjela už v 19. století, kdy české země patřily k nejprůmyslovějším oblastem habsburské monarchie. Dnešní průmysl využívá zahraniční investice a dodavatelské řetězce, ale jeho závislost na vývozu a automobilové výrobě jej vystavuje změnám světové poptávky a technologické transformaci.¹¹

Služby tvoří největší část hospodářství a zaměstnanosti. Patří sem obchod, doprava, informační technologie, finanční služby, zdravotnictví, vzdělávání, veřejná správa a cestovní ruch. Praha je hlavním centrem podnikových služeb, financí a turismu; Brno je významným univerzitním a technologickým centrem. Rozdíly mezi metropolitními oblastmi a strukturálně postiženými průmyslovými regiony zůstávají důležitým tématem regionální politiky. ČSÚ v roce 2025 zaznamenal reálný růst HDP, který byl tažen zejména domácí poptávkou.¹¹

Zahraniční obchod směřuje z velké části do zemí EU, především do Německa, které je nejvýznamnějším obchodním partnerem. Vyvážejí se zejména automobily, strojírenské výrobky, elektrická zařízení, chemické produkty a součásti výrobních řetězců. Otevřenost podporuje pracovní místa a propojuje české podniky se zahraničními trhy, zároveň však přenáší do ekonomiky výkyvy poptávky a cen energií. Pandemie covidu-19, narušení dodávek a ruská válka proti Ukrajině zvýraznily význam diverzifikace zdrojů, dopravních tras a dodavatelů.³¹¹

Pracovní trh se vyznačuje regionálními rozdíly v nabídce pracovních míst. Průmyslové podniky hledají technické profese, zatímco zdravotnictví, školství a sociální služby potřebují kvalifikované pracovníky při stárnutí populace. Dojíždění přes hranice je běžné zejména v blízkosti Německa, Rakouska a Slovenska. Nedostatek dostupného bydlení ve velkých centrech zaměstnanosti může prodlužovat dojížďku a prohlubovat rozdíly mezi pracovníky, kteří se mohou stěhovat, a těmi, jejichž možnosti jsou omezené.²¹¹

Zemědělství využívá přibližně polovinu území a soustřeďuje se hlavně do nížin a úrodnějších kotlin. Pěstují se obilniny, řepka, cukrová řepa, brambory a chmel; jižní Morava je známá vinařstvím a teplomilnými plodinami. Hospodářská půda se liší podle regionu: orná půda převažuje v Polabí a na jižní Moravě, zatímco horské oblasti mají větší podíl luk a lesů. Intenzivní produkce zvyšuje výnosy, ale přispívá k erozi, úbytku krajinných prvků a zhoršení schopnosti půdy zadržet vodu.¹²¹³

Energetiku tvoří jaderné, uhelné, plynové, vodní a obnovitelné zdroje. Jaderné elektrárny Dukovany a Temelín mají zásadní význam pro výrobu elektřiny; část energie stále pochází z uhlí, jehož role se postupně snižuje. Energetická transformace zahrnuje rozvoj obnovitelných zdrojů, modernizaci přenosové sítě, úspory a rozhodnutí o budoucnosti jaderné energetiky. Diskuse se týká také bezpečnosti dodávek, ceny energie a dopadů těžby na krajinu a zdraví obyvatel.¹¹²⁰

Proměna hospodářství po roce 1989 zahrnovala privatizaci státních podniků, vznik nových soukromých firem a vstup zahraničního kapitálu. Některé podniky se začlenily do mezinárodních výrobních sítí, jiné zanikly nebo prošly restrukturalizací. Rychlý přechod otevřel nové trhy a zvýšil produktivitu v části odvětví, ale také přinesl nezaměstnanost a sociální náklady v regionech závislých na jednom průmyslu. Transformace proto probíhala nerovnoměrně a její dopady jsou patrné v dnešní regionální zaměstnanosti i vlastnické struktuře firem.³¹¹

Po roce 1989 se hospodářství přesunulo od centrálního plánování k tržnímu systému a rychleji se propojilo se západoevropskou výrobou a obchodem. Zahraniční investice pomohly modernizovat průmyslové podniky a vytvořit pracovní místa, zároveň však přispěly k závislosti na nadnárodních dodavatelských řetězcích. Vstup do EU odstranil řadu překážek obchodu a volného pohybu pracovníků. Produktivita, výzkum a přidaná hodnota zůstávají důležitými tématy, pokud má ekonomika dlouhodobě růst nad rámec montážní a výrobní činnosti.³¹¹

Regionální rozdíly mají historické kořeny. Praha a její okolí vykazují vysokou koncentraci služeb a pracovních příležitostí, zatímco části Ústeckého, Karlovarského a Moravskoslezského kraje se vyrovnávají s útlumem těžby nebo těžkého průmyslu. Strukturální změna vyžaduje nové investice, rekvalifikace a obnovu poškozených území. Evropské fondy a národní programy podporují dopravu, výzkum, energetickou účinnost a regeneraci průmyslových lokalit; jejich přínos závisí také na schopnosti regionů připravit a dlouhodobě spravovat projekty.³¹¹

Mezi tradiční průmyslová odvětví patří strojírenství, výroba kolejových vozidel, sklářství, chemie, zpracování kovů a potravinářství. Automobilový sektor má rozsáhlou síť dodavatelů a propojuje výrobní závody se sousedními trhy. Digitalizace, automatizace a přechod od spalovacích motorů k elektrifikované dopravě mění kvalifikační potřeby i investiční plány. Vědecké a technologické instituce v Praze, Brně a dalších univerzitních centrech mohou posílit inovace, ale jejich propojení s průmyslovými podniky a regionálními školami zůstává důležitou podmínkou.¹¹

Výrobní základna se liší mezi regiony. Automobilky a jejich dodavatelé působí v několika krajích, zatímco hutnictví a těžké strojírenství jsou soustředěny zejména na Ostravsku a v dalších průmyslových městech. V severních Čechách se historicky kombinovala těžba uhlí, energetika a chemie; v některých oblastech se průmysl doplňuje lázeňstvím a cestovním ruchem. Tyto rozdíly ovlivňují nabídku práce, úroveň mezd i nároky na rekvalifikaci při přechodu k nízkoemisní výrobě.¹¹

Zemědělství je závislé na půdě, srážkách a nadmořské výšce. Úrodné černozemě a hnědozemě v nížinách podporují intenzivní rostlinnou výrobu, zatímco v podhůří a horách převažují louky, pastviny a lesnictví. Rybníkářství má dlouhou tradici zejména v jižních Čechách a chov kapra je spojen s místní ekonomikou i sváteční kuchyní. Eroze půdy, velké půdní bloky a období sucha vedou k debatám o střídání plodin, krajinných prvcích, zadržování vody a udržitelném hospodaření.¹²¹³

Dopravní síť navazuje na středoevropské koridory. Dálnice a železnice propojují Prahu, Brno, Ostravu, Plzeň a krajská centra se sousedními státy. Železnice má vysoký význam pro osobní i nákladní dopravu, ale její rychlost a kapacita se liší podle tratí; modernizace hlavních koridorů a příprava vysokorychlostních tratí patří k dlouhodobým investičním tématům. Vnitrozemská poloha činí z železničních a silničních spojení hlavní cestu k evropským přístavům, zejména v Německu, Polsku a Nizozemsku.³¹¹

Česko patří k turisticky navštěvovaným zemím díky historickým městům, kulturním památkám, lázeňství i přírodním oblastem. Praha je nejznámějším cílem, ale návštěvníky přitahují také Český Krumlov, Kutná Hora, Karlovy Vary, Brno, Olomouc, horská střediska a vinařské oblasti. Cestovní ruch přináší příjmy a pracovní místa, zároveň zvyšuje tlak na bydlení, veřejný prostor a památkovou ochranu v nejnavštěvovanějších lokalitách.⁷¹¹

Vnitrozemská poloha zvyšuje význam přeshraničních dopravních spojení. Hlavní železniční koridory vedou z Prahy přes Českou Třebovou a Brno k Vídni a Bratislavě, přes Pardubice a Ostravu do Polska a přes Plzeň do Německa. Silniční tahy navazují na německé dálnice i severojižní spojení přes Moravu. Dopravní plánování řeší rozdílnou dostupnost center, zatížení obcí tranzitní dopravou i snahu přesunout část přepravy ze silnic na železnici.³¹¹

Kultura, vzdělávání a každodenní život

Česká kultura se utvářela na křižovatce slovanských, německých, židovských a dalších středoevropských tradic. Čeština, literatura, hudba, výtvarné umění a architektura se rozvíjely v prostředí mnohonárodnostní monarchie, republiky i období státního socialismu. Národní obrození v 18. a 19. století podpořilo obnovu českého jazyka ve veřejném životě a vznik moderních kulturních institucí. Pražské Národní divadlo se stalo symbolem této snahy, nikoli však jediným centrem české kultury.¹⁶¹⁷

Mezi známé české spisovatele patří Karel Hynek Mácha, Božena Němcová, Jan Neruda, Jaroslav Hašek, Karel Čapek, Bohumil Hrabal a Milan Kundera. České země daly světu skladatele Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetanu, Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů. Významnou součástí moderní kultury je také film, divadlo, fotografie a animace. Kulturní tvorba často reagovala na otázky národní identity, modernizace, války, autoritářství a vztahu jednotlivce k politické moci.¹⁶

Veřejné školství zahrnuje mateřské, základní, střední a vysoké školy. Povinná školní docházka trvá devět let, po nichž mohou žáci pokračovat na gymnáziích, odborných školách nebo učilištích. Vysokoškolský systém tvoří veřejné, státní i soukromé instituce; nejstarší univerzitou je Univerzita Karlova založená roku 1348. Vzdělanostní struktura obyvatel se dlouhodobě mění a roste počet lidí s vysokoškolským vzděláním. Regionální rozdíly v dostupnosti škol, výsledcích vzdělávání a možnosti získat kvalifikovanou práci však přetrvávají.⁸

Výzkum probíhá na vysokých školách, v ústavech Akademie věd ČR i ve veřejných a soukromých výzkumných centrech. Akademie věd sdružuje pracoviště přírodních, technických, společenských a humanitních oborů; univerzity propojují výuku s výzkumem a odbornou přípravou. Významnými oblastmi jsou například materiálové vědy, chemie, biomedicína, energetika, informatika a výzkum klimatu. Přenos poznatků do praxe závisí na dlouhodobém financování, spolupráci institucí a schopnosti udržet kvalifikované pracovníky.²³

Vzdělávací soustava zahrnuje předškolní, základní a střední vzdělávání, vyšší odborné školy a vysoké školy. Vedle všeobecných gymnázií mají význam odborné školy a učiliště, které připravují pracovníky pro průmysl, služby i řemesla. Vzdělávací politika řeší kvalitu výuky, rozdíly mezi školami a regiony, podporu žáků se znevýhodněním i přechod absolventů do zaměstnání. Státní strategie do roku 2030+ klade důraz na modernizaci výuky, digitální kompetence, dostupnost vzdělávání a celoživotní učení.²⁴

České země mají tradici technického vzdělávání a průmyslového výzkumu, která se pojí s rozvojem strojírenství, chemie, elektrotechniky a sklářství. Dnešní výzkumné týmy pracují v mezinárodních projektech a evropských sítích, zatímco firmy poptávají odborníky schopné propojit základní výzkum s konstrukcí, výrobou a digitalizací. Výzkumné kapacity jsou nerovnoměrně rozložené a propojení části podniků s univerzitami mimo velká centra zůstává důležitou výzvou.¹¹²³

Česká kuchyně je známá pokrmy z masa, omáčkami, knedlíky, polévkami a pečivem, přičemž jednotlivé regiony mají vlastní speciality. Jižní Morava je spojena s vínem, jižní Čechy s rybníkářstvím a kaprem, Valašsko s ovčími sýry a horskými tradicemi. Pivovarnictví má dlouhou historii a pivo je významnou součástí společenské kultury, ale současné stravování je mnohem pestřejší a odráží migraci, městský život i mezinárodní vlivy.¹⁶

Architektura připomíná dlouhé trvání i proměny českých zemí: románské kostely a kláštery, gotické městské stavby, renesanční a barokní zámky, průmyslová města 19. století i modernistické a funkcionalistické stavby 20. století. Pražská vila Tugendhat, městské centrum Zlína a průmyslová architektura Ostravy ukazují, že dědictví netvoří jen hrady a historická jádra. Veřejná debata se vede o obnově památek, dostavbě měst a o tom, jak chránit architektonické hodnoty bez zmrazení živého městského prostředí.⁷

K významným kulturním institucím patří Národní muzeum, Národní galerie, Národní divadlo, Česká filharmonie a regionální muzea i divadla. Filmová tvorba získala mezinárodní pozornost například československou novou vlnou a animací; současná kulturní produkce se soustřeďuje také do menších scén, festivalů a nezávislých center. Veřejnoprávní rozhlas a televize doplňují komerční média a digitální platformy. Kulturní život tak není omezen na Prahu, i když hlavní město soustřeďuje největší část národních institucí a mezinárodních akcí.¹¹⁶

Česko má sekulární společnost a rozmanité náboženské prostředí. Historicky zde působila římskokatolická církev, protestantské tradice, československé husitství a židovské obce. Náboženská příslušnost se v posledních desetiletích proměnila a otázky sčítání ukazují, že velká část lidí svou víru neuvádí nebo se nehlásí k žádné církvi. Kulturní kalendář přesto zahrnuje křesťanské svátky, státní výročí i místní lidové slavnosti.⁸⁹

Památky a světové dědictví

Na seznamu světového dědictví UNESCO je 17 českých památek, z toho 16 kulturních a jedna přírodní součást rozsáhlejší evropské sériové památky starých bukových lesů. Historické centrum Prahy, Českého Krumlova, Telče, Kutné Hory nebo Olomouce zachovává cenné městské celky. Další zápisy připomínají Lednicko-valtický areál, vilu Tugendhat v Brně, hornickou krajinu Krušnohoří, lázeňská města nebo tradici pěstování žateckého chmele. Seznam UNESCO není úplným katalogem hodnotného dědictví, ale označuje lokality mezinárodního významu.⁷

K českému dědictví patří hrady a zámky, kláštery, městské památkové rezervace, lidová architektura i průmyslové areály. Jejich správa musí sladit turistický provoz, ochranu historické autenticity, potřeby místních obyvatel a náklady na údržbu. V Praze je zvlášť diskutovaným tématem nová výstavba v okolí historického centra; v menších městech může být naopak problémem nedostatek prostředků na obnovu opuštěných památek.⁷

Sport a volný čas

Sport má v Česku silnou veřejnou tradici. K nejpopulárnějším patří fotbal, lední hokej, tenis, atletika a lyžování. Českoslovenští i čeští sportovci dosáhli úspěchů na olympijských hrách a světových šampionátech; hokejový titul z olympijských her v Naganu roku 1998 patří k výrazným momentům moderní kolektivní paměti. Sportovní kluby a amatérské spolky zároveň zajišťují každodenní pohyb dětí i dospělých.²¹

Rozmanitá krajina podporuje pěší turistiku, cyklistiku, vodáctví, běžecké lyžování a horolezectví. Hustá síť značených turistických tras vznikala od konce 19. století a stala se jednou z charakteristik českého trávení volného času. Rekreace v přírodě je spojena s otázkami ochrany citlivých území, bezpečnosti návštěvníků a dopravní dostupnosti horských či venkovských oblastí.⁶

Česko v Evropě

Česko je vnitrozemská země střední Evropy, jejíž dějiny a hospodářství jsou dlouhodobě propojeny se sousedními státy. Historické vazby k německým zemím, Rakousku, Polsku, Slovensku a Maďarsku se proměňovaly podle politických uspořádání, hranic a obchodních tras. Po roce 1989 se zahraniční politika zaměřila na demokratické instituce, evropskou integraci a členství v NATO a Evropské unii.¹³

V současnosti je Česko součástí jednotného trhu EU a Schengenského prostoru, ale zachovává si vlastní měnu a rozhodovací pravomoci v oblastech, které nebyly svěřeny společným institucím. Jeho regionální role souvisí s výrobními řetězci, dopravními koridory, přeshraniční pracovní mobilitou a kulturní výměnou. Rozdílné pohledy na evropskou integraci, přijetí eura, energetickou bezpečnost a migraci zůstávají součástí domácí politické debaty.²³²⁰

V českém přehledu evropských zemí navazuje Česko na Černou Horu a předchází Dánsku podle českého abecedního pořadí. Chorvatsko se v češtině řadí až za písmeno H, protože „Ch“ je samostatné písmeno české abecedy. K širším souvislostem patří také článek Evropa.³¹⁵