Geografie

Geografie, česky též zeměpis, je věda o prostorovém rozmístění jevů na Zemi, o jejich vzájemných vazbách a o jejich vývoji v čase. Samotný název a první systematické dílo „Geografika“ pocházejí od řeckého učence Eratosthena ze 3. století př. n. l.¹⁴ Dnes se geografie dělí na fyzickou geografii, socioekonomickou geografii, regionální geografii a kartografii.¹

Co je geografie

Geografie studuje, kde se na Zemi jevy nacházejí, proč jsou rozmístěné právě tak a jak se mění v čase. Zajímá ji příroda i společnost a především to, jak spolu souvisejí. České učebnice a encyklopedie proto popisují geografii jako vědu syntetickou a komplexní, která leží na rozhraní věd přírodních, společenských a technických.¹

Předmětem zájmu českých geografů je takzvaná krajinná sféra: tenká vrstva, v níž se stýkají litosféra, hydrosféra, atmosféra, pedosféra a biosféra a kde zároveň žije člověk a hospodaří.¹ Geograf tedy nestuduje horniny, vodu nebo obyvatelstvo izolovaně, jako to dělají geologie, hydrologie nebo demografie. Hledá souvislosti mezi nimi, například proč město vzniklo právě na brodu řeky nebo jak změna klimatu mění zemědělství v regionu.

Anglosaská tradice shrnuje základní geografické myšlení do čtyř pojmů: prostor, místo, čas a měřítko. Prostor určuje polohu (například souřadnicemi), místo dodává poloze význam a lidskou zkušenost, čas zachycuje pohyb a proměnu a měřítko určuje, v jakém rozlišení se jev zkoumá. Stejný jev může v malém a ve velkém měřítku vypadat zcela jinak.²

Geografie a zeměpis: v čem je rozdíl

Slovo geografie je mezinárodní a označuje vědu jako celek. Česky se pro ni používá i staré slovo zeměpis. Někdy se mezi nimi rozlišuje: geografie je soubor vědních disciplín, zatímco zeměpis označuje školskou geografii, tedy vyučovací předmět na základních a středních školách.¹ Ve všedním jazyce se obě slova používají zaměnitelně a v tomto textu je chápeme jako synonyma.

Původ slova geografie a Eratosthenés

Slovo vzniklo ze dvou řeckých kořenů: gé („Země“) a gráfó („píši“), doslova tedy „popis Země“.² Termíny geografie a geograf zavedl řecký učenec Eratosthenés z Kyrény (asi 276–194 př. n. l.), vedoucí knihovník alexandrijské knihovny. Jeho třísvazkové dílo Geografika bylo prvním systematickým pokusem dát zkoumání Země matematické základy.⁴

Jak Eratosthenés změřil Zemi

Eratosthenés věděl, že v době letního slunovratu stojí v poledne Slunce v Syéně (dnešní Asuán) přímo nad hlavou, zatímco v Alexandrii vrhají předměty stín odpovídající přibližně 7,2 stupně, tedy jedné padesátině kruhu. Vzdálenost obou měst odhadl na zhruba 5 000 stadií a vynásobením padesáti dospěl k obvodu Země asi 250 000 stadií.⁴

Podle moderních přepočtů to odpovídá asi 40 338 kilometrům, tedy velmi blízko skutečným 40 075 kilometrům na rovníku. Přesnost je však částečně dílem štěstí: Eratosthenés vycházel ze dvou nepřesných předpokladů (Syéna neleží přesně na obratníku Raka ani přímo na jih od Alexandrie) a jejich chyby se vzájemně zrušily. Navíc se přesná délka stadia v antice různila.⁴

Obory geografie

Podle běžného českého členění se geografie dělí na čtyři základní části. Rozlišují se podle toho, na kterou úroveň krajinné sféry se zaměřují.¹

Fyzická geografie

Fyzická geografie zkoumá přírodní část krajinné sféry: litosféru, hydrosféru, atmosféru, pedosféru a biosféru. Tvoří ji řada navazujících disciplín, například geomorfologie (tvary reliéfu), hydrologie a oceánografie, klimatologie a meteorologie, pedologie a biogeografie.¹ Podrobně se jí věnuje článek Fyzická geografie.

Socioekonomická geografie

Socioekonomická geografie, v zahraničí obvykle humánní geografie, studuje člověka, společnost a hospodářskou činnost. Zahrnuje geografii obyvatelstva a sídel, kultury, politickou, ekonomickou a historickou geografii, geografii dopravy, cestovního ruchu, průmyslu, zemědělství a služeb.¹ Viz Socioekonomická geografie.

Regionální geografie

Regionální geografie (oblastní zeměpis) popisuje a vysvětluje jednotlivé regiony podle zvoleného kritéria: světadíly a jejich části, státy, administrativní jednotky a další územní celky.¹ Navazuje na nejstarší podobu geografie, na popisy zemí z antiky.³ Viz Regionální geografie.

Kartografie a geoinformatika

Kartografie a geoinformatika zobrazují prostorové rozmístění jevů krajinné sféry, tedy především tvoří mapy. Opírají se o geodézii, topografickou a tematickou kartografii, geografické informační systémy (GIS) a dálkový průzkum Země.¹ Viz Kartografie.

Teoretická geografie

Mimo čtyři základní části stojí teoretická geografie. Vymezuje předmět geografie, její pojmy a strukturu disciplín, zkoumá přístupy k výzkumu a analyzuje vývoj oboru i jeho další směřování.¹ V českém prostředí k ní patří například práce Václava Gardavského a Martina Hampla Základy teoretické geografie (1982) nebo Hamplova kniha Realita, společnost a geografická organizace (1998).¹

Jiné členění: fyzická, humánní a technická geografie

Mezinárodně se často uvádí členění na fyzickou, humánní a technickou geografii (nástroje a techniky: dálkový průzkum, kartografie, GIS). Doplňuje je integrovaná geografie, která zkoumá vztah člověka a prostředí.² Obě členění se překrývají: kartografie a geoinformatika odpovídají technické geografii a socioekonomická geografie humánní.

Čtyři tradice geografie

Americký geograf William Pattison navrhl v roce 1964 jiný pohled: nedělit geografii podle témat, ale podle způsobu myšlení. Vymezil čtyři tradice: prostorovou (lokační) tradici, tradici studia oblastí, tradici vztahu člověka a krajiny a tradici zemských věd. Každý geograf se podle něj pohybuje v některé z nich nebo v jejich kombinaci.⁶

Dějiny geografie

Geografie je jednou z nejstarších věd, protože praktická potřeba vědět, kde co leží, provází lidstvo od počátku. Vývoj oboru lze rozdělit do několika období.

Starověk: od babylonských map po Ptolemaia

Nejstarší dochované mapy světa pocházejí z Babylonu. Tzv. babylonská mapa světa (Imago Mundi) z doby kolem roku 600 př. n. l. zobrazuje Babylon uprostřed kruhové souše obtékané oceánem.³

Řečtí myslitelé přešli od popisu k vysvětlování. Hekataios z Milétu sestavil popis tehdy známého světa a Hérodotos v 5. století př. n. l. popsal Egypt, Skýtii nebo Persii a jako první upozornil na vznik říčních delt.¹³ Eratosthenés ve 3. století př. n. l. zavedl samotný obor a zakreslil síť rovnoběžek a poledníků.⁴ Strabón (asi 64 př. n. l. až 24 n. l.) sepsal sedmnáctisvazkovou Geografiku, jediné antické geografické dílo, jehož úplný text se zachoval.¹³ Klaudios Ptolemaios (asi 90–168 n. l.) v díle Geografia shrnul poznání známého světa a dal mu matematický rámec.³

Čína a islámský svět

Čínská tradice vznikla nezávisle na řecké. Kapitola Yu Gong z 5. století př. n. l. popisuje devět provincií, Pej Xiu (224–271) použil jako první geometrickou síť s odstupňovaným měřítkem a Xu Xiake (1587–1641) systematicky zaznamenával terénní průzkumy soutěsek a nerostů.³

Zatímco se v raném středověku evropská geografie téměř vytratila, antické dědictví uchovávali, překládali a rozvíjeli učenci arabského světa a Střední Asie.¹ Al-Bírúní (973–1052) navrhl zobrazení pólů a určoval zeměpisnou šířku a délku, Muhammad al-Idrísí (1100–1165) sestavil roku 1154 Tabula Rogeriana, označovanou za nejpřesnější mapy celého středověku, a Ibn Chaldún (1332–1406) v díle Muqaddima zkoumal, jak geografické prostředí ovlivňuje společnost.³

Středověká Evropa a věk objevů

Středověké evropské mapy ilustrovaly především Bibli. Typické jsou mapy typu T-O s Jeruzalémem uprostřed.¹³ Zájem o přesné údaje vzrostl s obchodem a cestopisy, například Marca Pola ve 13. století.¹

Velké zámořské plavby 15. až 17. století vyvolaly poptávku po spolehlivých mapách. Martin Waldseemüller roku 1507 vydal mapu Universalis Cosmographia, na které se poprvé objevuje název Amerika.³ V 18. století se geografie etablovala jako moderní věda na evropských univerzitách.¹

Varenius: obecná a speciální geografie

Německý geograf Bernhardus Varenius (1622–1650) zemřel v osmadvaceti letech, ale jeho Geographia Generalis (Amsterdam, 1650) určila směr oboru na dvě století. Rozlišil speciální geografii, která popisuje jednotlivé země a regiony, a obecnou geografii, která hledá obecné zákonitosti.⁵ Právě odtud pochází dnešní dělení na regionální a systematickou geografii. Knihu upravil pro cambridgeské vydání z roku 1672 Isaac Newton.⁵

Humboldt a Ritter: vznik moderní geografie

Za zakladatele moderní geografie jako samostatné vědy se považují dva Němci, Alexander von Humboldt (1769–1859) a Carl Ritter (1779–1859).⁷⁸

Humboldt se v letech 1799 až 1804 s botanikem Aimém Bonplandem vydal na expedici do Latinské Ameriky. Spojoval měření s celostním pozorováním přírody a zásadně přispěl k biogeografii. Roku 1817 zakreslil izotermy (čáry stejné teploty) a vegetační pásma vysvětlil na příkladu hory Chimborazo. Své poznání shrnul v díle Kosmos (1845–1862).⁷

Ritter pojímal geografii jako „fyziologii a srovnávací anatomii Země“. Jeho Die Erdkunde im Verhältniss zur Natur und zur Geschichte des Menschen (Zeměpis ve vztahu k přírodě a dějinám člověka) má 19 částí ve 21 svazcích, zůstala nedokončená a pokrývá hlavně Asii a Afriku. Od roku 1825 působil jako první profesor geografie na berlínské univerzitě a roku 1828 založil Berlínskou geografickou společnost.⁸

Dvacáté století: determinismus, regiony, čísla a kritika

České zdroje dělí moderní geografii na čtyři období: environmentální determinismus, regionální geografii, kvantitativní revoluci a kritickou geografii.¹

Environmentální determinismus (tvrzení, že přírodní prostředí určuje vývoj společnosti) má kořeny už u Hippokrata a Ibn Chaldúna a v moderní podobě jej rozvinuli Friedrich Ratzel, Ellsworth Huntington a Ellen Churchill Semple.¹¹ Francouz Paul Vidal de la Blache (1845–1918) mu postavil do cesty posibilismus: příroda sice vymezuje možnosti, ale lidé si z nich volí. Jeho metodický manifest Tableau de la géographie de la France vyšel roku 1903.¹²

Regionální geografii ve 20. století definoval Američan Richard Hartshorne (1899–1992) v knize The Nature of Geography (1939). Navazoval na pojetí Alfreda Hettnera (1859–1941): geografie má popisovat a vysvětlovat odlišnost oblastí.⁹

Kvantitativní revoluce a kritická geografie

V padesátých a šedesátých letech 20. století vyvolala kvantitativní revoluce proměnu oboru z popisné (idiografické) vědy na vědu, která formuluje obecné zákony (nomotetickou). Podnětem byla stať Freda Schaefera Exceptionalism in Geography (1953), kritizující Hartshornovo pojetí. Dalšími milníky jsou Theoretical Geography Williama Bunge (1962) a Explanation in Geography Davida Harveyho (1969). Pracovalo se se statistikou, gravitačními modely a teorií lokalizace.¹⁰

Od sedmdesátých let kvantitativní přístup kritizovali ti, kdo v něm postrádali „lidský rozměr“ a témata rasy, pohlaví, třídy nebo války. David Harvey sám přešel k marxistickému pojetí. Tak vznikla kritická, radikální a feministická geografie. Dnes kvantitativní a kvalitativní geografie existují vedle sebe.¹⁰¹³

Metody geografie

Geografická data se získávají z družicových polohových systémů, dálkového průzkumu Země a měřením přímo v terénu. Rozsáhlé soubory dat se zpracovávají v geografických informačních systémech (GIS), které umožňují geostatistickou analýzu a trojrozměrnou vizualizaci.¹ Používají se kvantitativní i kvalitativní metody, od statistiky po rozhovory a pozorování.²

Od mapy cholery po GIS

Mapa jako nástroj analýzy se prosadila roku 1854, kdy londýnský lékař John Snow zanesl do mapy případy cholery a nedaleké zdroje vody a díky tomu odhalil zdroj nákazy.¹⁴ První funkční GIS na světě, Canada Geographic Information System, vznikl v roce 1963 v Ottawě pod vedením Rogera Tomlinsona, který je proto považován za otce GIS.¹⁴ Významnou roli sehrála i Harvardská laboratoř počítačové grafiky a prostorové analýzy (1964–1991).¹⁴

Zákony geografie

Nejznámější je První zákon geografie amerického geografa Waldo Toblera: „všechno souvisí se vším, ale blízké věci spolu souvisejí více než vzdálené“. Tobler jej uvedl roku 1970 v článku o počítačové simulaci růstu měst v oblasti Detroitu a původně jej možná nemyslel jako vážný vědecký zákon. Přesto je základem prostorové autokorelace a metod interpolace, například krigingu. Druhý zákon říká, že jevy vně studované oblasti ovlivňují, co se děje uvnitř.¹⁵ O tom, zda je vůbec správné mluvit v geografii o „zákonech“, se vedou spory.²¹⁵

Spory v geografii

Geografie není hotová věda, ale pole, kde se vede několik dlouhodobých debat.²¹⁰

• Determinismus a posibilismus: určuje příroda osud společnosti, nebo jen vymezuje možnosti? Klasický determinismus se v polovině 20. století zdiskreditoval, protože sloužil k ospravedlnění kolonialismu a rasismu. Jared Diamond jej ve Zbraních, bacilech a oceli (1997) oživil jako „neodeterminismus“ založený na ekologických výhodách, nikoli na nadřazenosti.¹¹
• Popis, nebo zákony: Hartshorne bránil regionální popis, Schaefer požadoval hledání zákonů. Hartshorne argumentoval, že obě metody mají své místo.⁹¹⁰
• Číslo, nebo zkušenost: kvantitativní geografie versus kvalitativní, humanistická a kritická geografie.¹⁰¹³
• Jedna věda, nebo dvě: sjednocuje geografii předmět (krajina), nebo jen tradice? Fyzická a socioekonomická geografie dnes často používají odlišné metody.²

Geografie v Česku

Nejstarší česká odborná organizace, Česká zeměvědná společnost, vznikla 1. května 1894. První číslo jejího časopisu, Sborníku České společnosti zeměvědné, vyšlo v listopadu téhož roku.¹⁷ V roce 1920 získala společnost nový název odpovídající novému státu. Dnes vychází vědecký časopis České geografické společnosti Geografie, dostupný online.¹¹⁷

Největším univerzitním geografickým pracovištěm v Česku je Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy, druhé největší Geografický ústav Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity.¹ Mezinárodně geografy sdružuje Mezinárodní geografická unie (IGU), trvale založená roku 1922 v Bruselu. První mezinárodní geografický kongres se konal už roku 1871 v Antverpách, 25. kongres v roce 2024 v Dublinu a ten příští se uskuteční v roce 2028 v Melbourne.¹⁶

Kdo je geograf a čím se zabývá

Geograf je odborník, který zkoumá prostorové rozmístění přírodních a společenských jevů, hledá jejich příčiny a hodnotí prostorové dopady lidských činností.¹ Podle zaměření se věnuje například reliéfu, klimatu a vodě, obyvatelstvu a sídlům, dopravě, cestovnímu ruchu nebo tvorbě map a analýze v GIS.¹ Humánní geografové pracují například v územním plánování, ve zdravotnictví nebo při analýzách trhu.²

Nejčastější omyly o geografii

Geografie není jen memorování měst, řek a hlavních měst, tedy to, co si lidé pamatují ze školního zeměpisu. Současná geografie nevystačí s popisem. Usiluje o hledání pravidelností, vysvětlování příčin a důsledků, formulování hypotéz a předpovědi budoucího vývoje.¹

Geografie také není totéž co geologie. Geologie studuje stavbu a vývoj Země, zatímco geografie sleduje, jak se jevy včetně geologických rozmísťují a vzájemně spolupůsobí na zemském povrchu, a přidává k nim člověka.¹

Související témata

Další články o geografii: fyzická geografie, socioekonomická geografie, regionální geografie a kartografie.

Časté otázky

Co je geografie?

Geografie je věda o prostorovém rozmístění jevů na Zemi, o jejich vzájemných vztazích a vývoji v čase. Zkoumá přírodu i společnost a vztahy mezi nimi. Česky se jí říká také zeměpis.¹