Regionální geografie

Regionální geografie, česky též oblastní zeměpis, je část geografie, která zkoumá jednotlivé regiony jako ucelené celky. Má podávat výstižný obraz oblasti po stránce přírodní i společenské a spojovat výsledky fyzické a socioekonomické geografie. Regiony vymezuje postupem zvaným regionalizace.¹

Co je regionální geografie

Regionální geografie je podle českých definic disciplína, která má podávat výstižný a ucelený obraz pozorované oblasti po stránce přírodní i společenské, slučovat výsledky fyzické a socioekonomické geografie a vyjádřit podstatné rysy společenského vývoje a zvláštností obyvatelstva.¹

Další definice se zaměřují na jiné stránky. Jedna ji popisuje jako komplexní disciplínu o uspořádání věcí a vztahů v prostoru, jiná jako obor, který zkoumá, jak jedinečná kombinace environmentálních a lidských faktorů vytváří území s charakteristickou krajinou a kulturními rysy. Objektem zkoumání jsou nezaměnitelné celky krajinné sféry vymezené regionalizací.¹

Odlišné pojetí má Slovník humánní geografie, podle něhož regionální geografie „rozděluje zemský povrch na regiony“. To ale ztotožňuje regionální geografii s regionalizací, tedy s dělením území na menší celky.¹

Region a regionalizace

Slovo region pochází z latinského regio, odvozeného od slovesa regere („vládnout“).³ V geografii označuje část zemského povrchu, která se vymezuje podle fyzických znaků, vlivu člověka nebo vzájemného působení člověka a prostředí.³ Regionalizace je postup, jímž se území na takové celky dělí.¹

Tři základní typy regionů

V geografii se tradičně rozlišují tři typy regionů:²

Druhy regionů podle charakteru

Podle charakteru se rozlišují fyzické regiony (ekosystémy, pohoří, povodí, typy půd), správní regiony (formální vládní členění, například francouzské région nebo italské regione) a kulturní a historické regiony, například náboženské celky nebo turistické oblasti. Regiony existují v mnoha měřítcích od světadílů přes části států po místní okresy a hranice bývají nepřesné, pokud je nevymezuje zákon.³

Regionální a systematická geografie

Regionální geografie se vymezuje proti systematické geografii. Zatímco systematická geografie zkoumá jednotlivé geofaktory (klima, reliéf, obyvatelstvo) v celosvětovém měřítku, regionální sleduje, jak se různé faktory propojují v konkrétním území a vytvářejí jeho charakter.²

Toto rozlišení má kořeny už u německého geografa Bernharda Vareniuse. Ve své Geographia Generalis z roku 1650 odlišil speciální geografii, která popisuje země a regiony, od obecné geografie, jež hledá obecné zákonitosti.⁹ V německé tradici se z něj vyvinula dvojice studia Länder (konkrétních míst) a Landschaften (typů krajiny, například pobřeží nebo hory).²

Kontinenty a světadíly

Nejznámější členění světa na regiony je členění na kontinenty (světadíly). Neexistuje však jediné: používá se několik modelů podle toho, zda se spojité souše pokládají za jeden celek.⁴

Kolik je kontinentů

V anglosaském světě je nejběžnější model sedmi kontinentů: Asie, Afrika, Severní Amerika, Jižní Amerika, Antarktida, Evropa a Austrálie (Oceánie). Šestikontinentní modely buď spojují obě Ameriky, nebo Evropu s Asií (Eurasie). Pětikontinentní model, odpovídající olympijské vlajce, zahrnuje Afriku, Eurasii, Ameriku, Austrálii a Oceánii a Antarktidu, a čtyřkontinentní model spojuje Afriku s Eurasií (Afroeurasie).⁴

Podle sedmikontinentního modelu mají kontinenty tuto rozlohu (v km²) a počet obyvatel v roce 2021:⁴

Kontinent, nebo světadíl

Kontinent se chápe jako velká souvislá masa souše, ideálně oddělená vodou. V praxi to platí jen pro Antarktidu a Austrálii, ostatní jsou propojené.⁴ Hranice mezi Evropou a Asií přitom vymezuje kultura a historie, nikoli geologie: tradičně se klade k Uralu a řekám. Hranice Afriky a Asie se obvykle vede po Suezské šíji a Severní a Jižní Amerika jsou spojeny Panamskou šíjí.⁴

Jak se pojem vyvíjel

Staří Řekové rozlišovali Evropu a Asii a diskutovali, zda je Libye (Afrika) třetí kontinent. Hérodotos v 5. století př. n. l. pochyboval, zda má smysl rozdělovat jedinou souš na tři části. Ve středověku se držela tři části: Evropa, Asie a Afrika, zobrazené na mapách typu T-O.⁴

Objev Ameriky přinesl čtvrtý kontinent. Spis Mundus Novus (1502–1503), připisovaný Amerigu Vespuccimu, poprvé výslovně označil část Ameriky za samostatný kontinent a Martin Waldseemüller na mapě z roku 1507 zakreslil Ameriku odděleně od Asie. Austrálie se jako kontinent uznávala koncem 18. století a Antarktida byla popsána po spatření roku 1838, do atlasů se ale rozšířila až po druhé světové válce.⁴

Makroregiony světa

Členění na kontinenty není jedinou možností, jak poznávat světové regiony. Česká regionální geografie používá koncepci makroregionů. Kniha Jiřího Anděla, Ivana Bičíka a Jana D. Bláhy Makroregiony světa: Nová regionální geografie (Karolinum, 2019) dělí současný svět na deset navzájem odlišných makroregionů, které vycházejí z koncepce amerických geografů.⁷

Každý makroregion se hodnotí podle stejných kritérií: geografické polohy a přírodních poměrů, historických souvislostí a hlavně sociálního a ekonomického prostředí podle aktuálních ukazatelů. Doplňuje je přibližně 160 map, kartogramů a grafů. Fyzickogeografickou regionalizaci Země v knize rozebírá Bohumír Janský, objevitel pramenů Amazonky.⁷

Regionální členění Česka

Česko se člení na více úrovních. Správní členění tvoří kraje, statistické členění na regiony soudržnosti a přírodní členění geomorfologické jednotky, o kterých píšeme v článku Fyzická geografie.

Kraje České republiky

Česko má 14 krajů. Vznikly ústavním zákonem č. 347/1997 Sb., který nabyl účinnosti 1. ledna 2000, a jsou územními společenstvími občanů s právem na samosprávu.⁵ Před dnešními kraji existovalo sedm krajů s Prahou jako samostatnou jednotkou a v letech 1949 až 1960 třináct krajů.⁵

Hlavní město Praha má zvláštní postavení: je současně obcí i krajem.⁵ Největší rozlohu má Středočeský kraj (10 928,5 km²) a nejvíce obyvatel Jihomoravský kraj (1 217 200 v roce 2023). Počet obyvatel celého Česka dosahuje zhruba 10,8 milionu.⁵

Krajská města

Sídla krajů, tedy krajská města, jsou: Praha (hlavní město i sídlo Středočeského kraje), České Budějovice (Jihočeský), Plzeň (Plzeňský), Karlovy Vary (Karlovarský), Ústí nad Labem (Ústecký), Liberec (Liberecký), Hradec Králové (Královéhradecký), Pardubice (Pardubický), Jihlava (Vysočina), Brno (Jihomoravský), Olomouc (Olomoucký), Ostrava (Moravskoslezský) a Zlín (Zlínský).⁵

Statistické regiony NUTS

Pro statistiku Evropské unie slouží klasifikace NUTS (Nomenklatura územních statistických jednotek), kterou vyvíjí a spravuje EU a Eurostat. Klasifikace byla zakotvena v roce 2003 a má tři úrovně: NUTS 1 (3 až 7 milionů obyvatel), NUTS 2 (800 000 až 3 miliony) a NUTS 3 (150 000 až 800 000). Slouží například při rozdělování strukturálních fondů a Fondu soudržnosti.⁶

Česko tvoří jednu jednotku NUTS 1, osm jednotek NUTS 2 (regionů soudržnosti, které sdružují kraje při čerpání evropských fondů) a 14 jednotek NUTS 3, které odpovídají krajům.⁵⁶

Dějiny regionální geografie

Počátky sahají do antiky: Strabón popisoval geografii jako „chorografii“, snahu popsat části Země.⁸ Po sto let bylo hlavním dílem oboru Úvod do staré i nové geografie (Introductio in universam geographiam) Philippa Clüvera z roku 1629, které vycházelo v dalších upravených vydáních.¹

Francouzský kartograf Jean-Baptiste Bourguignon d’Anville (1697–1782) prosazoval ověřování informací a vynechávání neověřených údajů na mapách, čímž přesunul těžiště oboru z německého prostředí do francouzského.¹

Hettner, Vidal a Hartshorne

Na přelomu 19. a 20. století rozvinul Alfred Hettner (1859–1941) chorologii, tedy poznání znaků regionů a míst skrz chápání jejich vzájemných vztahů.¹⁸ Francouzskou školu založil Paul Vidal de la Blache (1845–1918), který s posibilismem postavil alternativu k environmentálnímu determinismu. Jeho plánované a po jeho smrti vydávané dílo Géographie universelle (1927–1948) vyšlo v patnácti svazcích a česky jako Zeměpis světa (1930). Bylo první komplexní regionální geografií světa.¹

Americký geograf Richard Hartshorne v knize The Nature of Geography (1939) zavedl pojem areální diferenciace a Carl Sauer spojil vlivy Hettnera a Vidala v analýze kulturní krajiny.²¹⁰

Úpadek po padesátých letech a nová regionální geografie

Od druhé poloviny 19. do první poloviny 20. století měla regionální geografie ústřední postavení. V padesátých letech ji ostře kritizovali například G. H. T. Kimble a Fred Schaefer za popisnost a slabou teorii a prosadily se kvantitativní metody.² Více o tomto sporu je v článku Geografie.

Od poloviny osmdesátých let se ji pokusili oživit Pred, Thrift, Massey, Gilbert a Paasi pojetím regionu jako složitého, vícerozměrného útvaru. Hovoří se o „nové regionální geografii“.²

Současné problémy regionální geografie

Regionální geografie čelí tendenci zmenšovat měřítko výzkumu z globálního a regionálního na lokální. V devadesátých letech 20. století vedla představa globální konvergence, „světové panvesnice“ a konce odlehlosti část geografů k názoru, že široké pohledy na svět jsou zastaralé, a globalizace se označovala za „konec geografie“. Proti těmto názorům se záhy ozvaly hlasy, že svět není jedna „výrobní hala“ a že globalizace neznamená zánik rozdílů mezi regiony.¹

Důvodem může být i to, že pro geografy jsou přitažlivější politická ekonomie, ekologie a další hraniční obory, a že evropská integrace upřednostňuje společné problémy před zkoumáním rozdílů. Čínský geograf Yehua Dennis Wei v roce 2006 v této souvislosti hovoří o krizi morálky regionálních geografů a prosazuje její revitalizaci. Podle něj geografie nedokáže řešit problémy světa jen systémově, bez hluboké znalosti světových regionů.¹

Zároveň se uvádí, že data, která dříve sbírala regionální geografie, si dnes sbírají samostatné systematické disciplíny. Silnou stránkou oboru proto má být schopnost ukazovat vazby mezi jednotlivými systematickými geografiemi a popisovat složky krajiny jako vzájemně propojený celek.¹

Nejčastější omyly o regionální geografii

Regionální geografie není jen výčet států, hlavních měst a řek. Má vysvětlovat, proč se území liší a jak spolu jeho přírodní a společenské složky souvisejí.¹

Region také neznamená totéž co správní jednotka. Správní regiony jsou jen jedním z typů, vedle nich stojí fyzické, funkční a kulturní regiony.³

Kontinenty nejsou jediným a objektivním členěním světa. Existuje více modelů a hranice mezi některými z nich, například mezi Evropou a Asií, stanovuje kultura a historie.⁴

Související témata

Další články: Geografie (nadřazený obor), fyzická geografie, socioekonomická geografie a kartografie, která regiony zobrazuje na mapách.

Časté otázky

Kolik je kontinentů?

Nejčastěji se uvádí sedm kontinentů: Asie, Afrika, Severní Amerika, Jižní Amerika, Antarktida, Evropa a Austrálie (Oceánie). Existují ale i modely se šesti, pěti nebo čtyřmi kontinenty.⁴

Kolik je světadílů?

Počet světadílů závisí na zvoleném modelu. Nejrozšířenější je sedm: Asie, Afrika, Severní a Jižní Amerika, Antarktida, Evropa a Austrálie s Oceánií. Podle jiných modelů jich je šest, pět či čtyři.⁴

Kolik je krajů v České republice?

V České republice je 14 krajů, které vznikly od 1. ledna 2000. Hlavní město Praha je zároveň krajem.⁵