Socioekonomická geografie

Socioekonomická geografie je část geografie, která studuje lidskou společnost a její hospodářskou činnost v prostoru a vzájemné působení společnosti s přírodním prostředím. Zabývá se rozmístěním obyvatelstva, sídel, ekonomických a politických jevů a hledá jejich příčiny a důsledky. V zahraničí se jí říká humánní geografie (human geography) nebo antropogeografie.¹²

Co je socioekonomická geografie

Socioekonomická geografie zkoumá, kde a proč lidé žijí, pracují, obchodují, vládnou a cestují. Věnuje se systematickému zkoumání vzorců a procesů, které vznikají ze vzájemného působení společnosti a přírodního prostředí, a klade důraz na příčiny a důsledky rozmístění lidských činností na zemském povrchu. Dívá se na ně z hlediska sociálního, kulturního, politického a ekonomického.¹

Přírodní složku krajinné sféry sama přímo nezkoumá, to dělá fyzická geografie. Přesto ji bere v úvahu, protože společnost nelze hodnotit bez přírodního prostředí, v němž lidská činnost probíhá.¹

Anglicky psané přehledy ji vymezují podobně: jako obor, který studuje prostorové vztahy mezi lidskými společenstvími, kulturami, ekonomikami a jejich prostředím.²

Socioekonomická, sociální a humánní geografie: v čem je rozdíl

Pro stejný obor se používá několik názvů. Označení socioekonomická geografie (rusky социально-экономическая география) se užívalo hlavně v postkomunistických zemích. V anglosaském světě se používá human geography (geografie člověka), v německy mluvících zemích antropogeografie a někdy se mluví i o kulturní geografii. V českém prostředí se postupně prosazuje termín sociální geografie.¹

V tomto textu je používáme jako synonyma.

Čím se socioekonomická geografie zabývá

Podle Otakara Čerby ze Západočeské univerzity se obor věnuje pěti základním druhům problémů:¹

• antropologické: vývoj populace a člověk sám,
• sociální: osídlení, rozmístění volebních obvodů,
• ekonomické: umístění průmyslu, zemědělství, služeb a cestovního ruchu,
• komunikační: například dopravní obslužnost,
• komplexní: vztah člověka a prostředí, trvale udržitelný rozvoj, ochrana životního prostředí, rozdíly Severu a Jihu a globalizace.

Obory socioekonomické geografie

K hlavním disciplínám patří geografie obyvatelstva, sídel, ekonomická, politická, historická a kulturní geografie, geografie cestovního ruchu, dopravy, průmyslu, zemědělství, služeb, zdraví a rozvoje.¹² Nejdůležitější z nich popisujeme níže.

Geografie obyvatelstva a demografie

Geografie obyvatelstva zkoumá velikost, rozmístění, složení (strukturu) a dynamiku obyvatelstva i migrace.¹ Úzce souvisí s demografií, která se zabývá hlavně statistickým popisem populace.

Počet lidí na světě rostl po tisíciletí velmi pomalu a poté se zrychlil. První miliardu překonalo lidstvo kolem roku 1804, druhou v roce 1927, třetí 1960, čtvrtou 1974, pátou 1987, šestou 1999, sedmou 2011 a osmou 15. listopadu 2022. Zhruba 60 % lidstva žije v Asii a v roce 2023 předstihla Čínu v počtu obyvatel Indie.⁹

Demografický přechod

Demografický přechod je model, který popisuje historický přesun od vysoké k nízké porodnosti a úmrtnosti s rozvojem techniky, vzdělání a hospodářství. Základ teorie vypracoval ve třicátých letech 20. století Warren Thompson a formalizoval ji ve čtyřicátých a padesátých letech Frank Notestein.³

Model rozlišuje několik fází. V první jsou porodnost i úmrtnost vysoké a populace téměř neroste. Ve druhé úmrtnost prudce klesá díky potravě a hygieně, ale porodnost zůstává vysoká a populace rychle roste. Ve třetí porodnost klesá s urbanizací, vzděláním žen a změnou hodnot. Ve čtvrté jsou obě veličiny nízké a populace stagnuje nebo ubývá, například v Německu, Itálii a Japonsku. Někteří autoři uvádějí ještě pátou fázi s dlouhodobě podnáhradní plodností (pod úrovní prosté reprodukce). Aby se populace udržela, musí mít žena průměrně 2,1 až 2,2 dítěte.³ Model kritizují mimo jiné proto, že nezahrnuje migraci ani vliv státní politiky (například v Číně).³

Věková pyramida

Věkovou strukturu obyvatelstva znázorňuje věková pyramida. Ukazuje podíl mužů a žen v jednotlivých věkových skupinách a podle jejího tvaru lze rozeznat fázi demografického přechodu: široká základna značí vysokou porodnost, zúžená základna a široký vrchol stárnoucí populaci.

Geografie sídel a urbanizace

Geografie sídel se zabývá historií městského osídlení, vývojem měst, jejich prostorovou strukturou a problémy, ale také polohou měst, jejich funkcemi a hierarchií sídelního systému.¹

Urbanizace

Urbanizace je proces, při němž se lidská sídla zvětšují a stále více lidí žije, pracuje a tráví čas ve městech. Týká se podílu městského obyvatelstva, ne jejich absolutního počtu.⁴ Nejstarší města vznikla v povodí Indu, v Mezopotámii a v Egyptě a velký zlom přinesla průmyslová revoluce: v Anglii a Walesu žilo roku 1801 ve městech 17 % lidí a roku 1891 už 72 %.⁴

Kolem roku 1900 žilo ve městech jen asi 15 % světové populace. V roce 2007 poprvé překročil podíl městského obyvatelstva polovinu.⁴ Lidi do měst „táhne“ koncentrace práce, služeb, vzdělání a zdravotní péče, z venkova je „vytlačují“ nejistota zemědělství a omezené možnosti obživy.⁴

Města mají i své environmentální a sociální důsledky. Zastavěné plochy ve světě vzrostly z 33 milionů hektarů v roce 1992 na 71 milionů v roce 2015 a městské tepelné ostrovy bývají o 1 až 3 °C teplejší než okolí.⁴

Suburbanizace a kontraurbanizace

Suburbanizace je vylidňování jader měst ve prospěch okolí, kde vznikají obytná předměstí a vícejaderné struktury (edge cities). Opačný jev, kontraurbanizace, znamená přesun obyvatel z měst na venkov, zejména u zámožnějších rodin, a souvisí s lepší komunikací a obavami z kriminality.⁴

Teorie středisek: Christallerova teorie

Německý geograf Walter Christaller přišel roku 1933 s teorií centrálních míst. Sídla podle ní fungují jako střediska, která poskytují služby okolí. Teorie stojí na dvou pojmech: prahu (nejmenší počet lidí, který služba potřebuje) a dosahu (nejdelší vzdálenost, kterou zákazník urazí). Větší města jsou od sebe dál než malá a vytvářejí hierarchii podobající se šestiúhelníkové síti.⁵

Teorie dobře vystihuje zemědělské oblasti, hůře průmyslové a postindustriální. Kritici jí vytýkají statičnost.⁵

Sídelní struktura Česka

Česko má mimořádně roztříštěnou sídelní strukturu. K lednu 2022 tu bylo 6 254 obcí a 4 vojenské újezdy, zhruba polovina obcí má méně než 400 obyvatel a průměrná obec má méně než 1 700 obyvatel, nejméně v Evropské unii. V květnu 2023 se v zemi nacházelo 610 měst, z toho 26 statutárních, a Praha má zvláštní postavení hlavního města.¹³

Ekonomická geografie

Ekonomická geografie zkoumá umístění, rozdělení a prostorovou organizaci hospodářských činností, jako je průmysl, zemědělství, služby, doprava nebo světový obchod.¹⁶ Již roku 1901 Lindley Keasbey napsal, že „ekonomika je bez geografie nemožná a geografie je bez ekonomiky neúplná“.⁶

Thünenovy okruhy

Německý ekonom Johann Heinrich von Thünen (1783–1850) vydal roku 1826 dílo Der isolirte Staat (Izolovaný stát). Model předpokládá izolované město uprostřed rovné krajiny se stejnou půdou a podnebím a ukazuje, jak náklady na dopravu určují rozmístění zemědělských činností v soustředných kruzích. Nejblíže městu se pěstují rychle zkazitelné produkty (mléko, zelenina), dále dřevo a palivo, obilí a nejdál se chová dobytek, který se na trh dopraví sám.¹²

Klasické a nové teorie

K zakladatelům teorie lokalizace patří vedle Thünena Alfred Weber (umístění průmyslu) a Walter Christaller. V padesátých letech 20. století změnila obor kvantitativní revoluce, později vznikla marxistická kritická ekonomická geografie Davida Harveyho a v roce 1991 Paul Krugman založil „novou ekonomickou geografii“, která zkoumá shlukování firem a aglomerační výhody. Dnes vedle ní stojí evoluční, behaviorální a relační přístupy.⁶

Politická geografie a geopolitika

Politická geografie zkoumá prostorově nerovnoměrné výsledky politických procesů a to, jak je politické procesy samy ovlivňovány prostorovými strukturami. Tradičně pracuje ve třech měřítcích: stát, mezinárodní vztahy (geopolitika) a místní úroveň.⁷ Na rozdíl od geopolitiky pracuje na více analytických úrovních, od globální po úroveň jednotlivce.¹

Základy položil Friedrich Ratzel dílem Politische Geographie (1897), v němž zavedl pojem Lebensraum („životní prostor“). Halford Mackinder rozvinul roku 1904 teorii Heartlandu, podle níž kdo ovládá vnitrozemí Eurasie, ovládá svět, a Nicholas Spykman jí roku 1942 postavil protiváhu v podobě teorie Rimlandu, která zdůrazňuje význam pobřežních okrajů. V době studené války byl obor stagnující a obnovu přinesla od konce sedmdesátých let nová metodologie.⁷

K poddisciplínám patří volební geografie, kritická geopolitika, výzkum hranic nebo územní uspořádání států.⁷

Kulturní a historická geografie

Kulturní geografie zkoumá, jak kultury a společnosti ovlivňují své prostředí a vytvářejí odlišné kulturní krajiny. Vznikla na počátku 20. století jako reakce na environmentální determinismus a její zakladatel Carl Sauer z kalifornské univerzity v Berkeley ve studii The Morphology of Landscape (1925) označil kulturní krajinu za hlavní analytickou jednotku geografie.¹¹

Od sedmdesátých let ji oživili Yi-Fu Tuan a Edward Relph humanistickým přístupem a od osmdesátých let vznikla „nová kulturní geografie“, vycházející z marxismu, feminismu a poststrukturalismu.¹¹ Historická geografie studuje proměny geografického prostoru v čase na pomezí geografie, historie a archeologie osídlení.¹

Geografie zdraví, cestovního ruchu a dopravy

Geografie zdraví uplatňuje geografické metody při studiu zdraví, nemocí a zdravotnictví.¹ Klasickým příkladem je londýnský lékař John Snow, který roku 1854 zanesl případy cholery do mapy a odhalil zdroj nákazy.²

Geografie cestovního ruchu zkoumá cestovní ruch jako průmysl i společenskou činnost, jeho zákonitosti, umístění a dopady na životní prostředí. Geografie dopravy se věnuje dopravním sítím a dopravní obslužnosti.¹

Geografie rozvoje a Index lidského rozvoje

Geografie rozvoje se zabývá ekonomickým (zejména regionálním) rozvojem a strukturálními změnami v regionech. Zkoumá například rozdělení zdrojů, spotřebu, demografii a přírodní katastrofy.¹

Nejznámějším ukazatelem rozvoje je Index lidského rozvoje (HDI), který v roce 1990 vytvořil pákistánský ekonom Mahbub ul-Haq z podnětu myšlenek Amartyi Sena v rámci Rozvojového programu OSN. Zahrnuje tři složky: střední délku života, vzdělání (průměrnou a očekávanou délku školní docházky) a hrubý národní důchod na obyvatele. Má hodnoty od 0 do 1 a země s hodnotou 0,800 a více patří do skupiny „velmi vysokého lidského rozvoje“. Od roku 2010 se počítá jako geometrický průměr tří indexů. Podle zprávy UNDP z roku 2025 (data za rok 2023) vede Island (0,972) před Norskem a Švýcarskem (0,970) a Česko je na 29. místě s hodnotou 0,915.⁸

Globalizace

Globalizace je proces rostoucí vzájemné závislosti a propojenosti ekonomik, trhů, společností a kultur po celém světě. Způsobilo ji snížení obchodních bariér, liberalizace pohybu kapitálu, lepší doprava a informační technologie.¹⁰ Patří mezi komplexní témata, která řeší socioekonomická geografie.¹

Historie globalizace má několik vln. Obchodní sítě jako Hedvábná stezka propojovaly vzdálené civilizace už v dávnověku. V letech 1600 až 1800 rozšířily obchod evropské námořní říše a v letech 1815 až 1914 jej s průmyslovou revolucí zrychlily parníky a železnice. Po druhé světové válce stanovily rámec liberalizace obchodu instituce z Bretton Woods, GATT a později WTO a vývoz vzrostl z 8,5 % světového hrubého produktu v roce 1970 na 16,2 % v roce 2001.¹⁰

Obchod ale kolem roku 2008 dosáhl vrcholu a od té doby se tak plně nezotavil. Mluví se o „slowbalizaci“ vlivem obchodní války USA a Číny od roku 2018, pandemie covidu-19 a ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022.¹⁰

Dějiny socioekonomické geografie

V 19. a na počátku 20. století převládal environmentální determinismus, který spojoval zvyky a povahu lidí s přírodním prostředím. Vznikla také regionální geografie, která dělila prostor na regiony a popisovala jejich zvláštnosti. Instituce oboru vznikaly postupně: Královská geografická společnost v Anglii roku 1830, první britský profesor geografie roku 1883, National Geographic Society v USA roku 1888 a Asociace amerických geografů roku 1904.²

V šedesátých letech 20. století přinesla kvantitativní revoluce statistické a matematické modely. Patřili k ní Fred Schaefer, Waldo Tobler, William Garrison, Peter Haggett, Richard Chorley, William Bunge a Torsten Hägerstrand. V sedmdesátých a osmdesátých letech následoval kritický obrat: behaviorální geografie zkoumala, jak lidé vnímají prostor, a radikální geografie čerpala z marxismu, například v díle Davida Harveyho a Richarda Peeta. Dále přišla humanistická geografie (Yi-Fu Tuan), feministická geografie, nová kulturní geografie a postmoderní a poststrukturalistické přístupy.² Širší souvislosti najdete v článku Geografie.

Filosofické přístupy

V každé disciplíně lze zaujmout různé filosofické přístupy. Geograf sídel tak může být například feministický nebo marxistický. K hlavním přístupům patří behaviorální, kritická, feministická, marxistická, poststrukturalistická a psychoanalytická geografie.¹ Anglicky psané přehledy uvádějí navíc postkoloniální přístupy, teorii nereprezentace, psychogeografii a emoční geografii.²

Metody socioekonomické geografie

Socioekonomická geografie je metodologicky rozmanitá. Na rozdíl od fyzické geografie využívá vedle kvantitativních i kvalitativní metody, které lépe vystihují nehmotné a abstraktní vzorce lidského jednání.¹ Používají se například:¹

• pozorování, rozhovory a dotazníková šetření,
• statistická a srovnávací metoda (například srovnání HDP na obyvatele nebo HDI),
• historická metoda a morfologická analýza (členění objektů v prostoru, například poloha sídel),
• interpretace leteckých snímků, modelování a terénní výzkum,
• případové studie.

Socioekonomická geografie v Česku

Největším sociogeografickým pracovištěm v Česku je katedra sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.¹ Mezi základní české texty patří Realita, společnost a geografická organizace Martina Hampla (1998), Socioekonomická geografie Ivana Šotkovského (2012) a učebnice Ekonomická a sociální geografie od Václava Touška, Josefa Kunce a Jiřího Vystoupila (2008).¹

Základní údaje o české populaci poskytují sčítání lidu. Při sčítání v roce 2021 žilo v Česku 10 524 167 lidí, podíl osob starších 65 let činil 20,4 %, průměrný věk byl 42,7 roku a 63,5 % obyvatel bylo ve věku 15 až 64 let.¹⁴

Nejčastější omyly

Socioekonomická geografie není totéž co sociologie, ekonomie nebo politologie. Ty zkoumají společnost, hospodářství či politiku obecně, zatímco geograf se vždy ptá, kde se jevy vyskytují a jak souvisí s místem a prostředím.¹²

Nejde ani o pouhý soubor statistik o společnosti: geografie hledá příčiny prostorových rozdílů a vysvětluje je.¹

Související témata

Další články: Geografie (nadřazený obor), fyzická geografie, regionální geografie a kartografie.

Časté otázky

Co je globalizace?

Globalizace je proces rostoucí vzájemné závislosti a propojenosti ekonomik, trhů, společností a kultur po celém světě, způsobený nižšími obchodními bariérami, lepší dopravou a informačními technologiemi.¹⁰

Co je demografie?

Demografie je věda o obyvatelstvu, jeho velikosti, složení a vývoji. Geografie obyvatelstva z ní vychází a zkoumá navíc prostorové rozmístění lidí a migrace.¹